Zatímco u Bílého domu zavládla tma, já mám krásné ráno, skoro mrazivé, ale jasné. Média ze všech stran hrnou zprávy o volbě amerického prezidenta. Sleduji zprávy německé, protože, jak se říká tady v Rakousku, teprve když je něco na němcích, stojí to za řeč (mimořádně vypovídající sebehodnocení našich jižních sousedů).
Německá média a s nimi většina médií evropských je otřesena, jak jen to ti Američani volili! Jak mohli zvolit toho sexistu, toho populistu, toho xenofoba, toho... dosaďte si sami. Burzy celého světa ve strachu z nejistoty padají. Celá řada politických komentátorů kolem různých kulatých stolů hledá důvody, proč k tomu došlo, přestože již měsíce v diskusních pořadech hledali hromady důvodů, proč by ho Američani volit neměli.
Připomíná mi to jinou situaci. Totiž když před mnoha lety byl poprvé zvolen Barack Obama. Evropa jásala, Švédsko nablýskalo a předalo Nobelovu cenu míru, náměstí se plnila nadšenými příznivci nového, černého (sic!) prezidenta světové velmoci. A média psala v superlativech. Vzpomínám si na narvané Hradčanské náměstí a na ty všechna naděje, který tento mladý pružný muž vyvolával. A nenaplnil. Vzpomínám, jak postupně ono mediální nadšení pohasínalo, jak se zvedala obočí při opatrném stahování amerických vojáků z hořících konfliktů, jak se vraštila čela nad mlčením černého muže tváří v tvář rostoucí mocichtivosti Ruska.
Myslím, že Evropa Americe nerozumí. Nikdy nerozuměla, ale dokud měla co dělat sama se sebou, bylo to putna. Teď se Evropa emancipovala, sjednotila a snaží se vystupovat jednotně, též jako světová velmoc. Pohříchu pod vedením socialistů. Nemůže sebevědomým, individualistickým Američanům rozumět. Kde Evropan pohodlně uléhá do záchranných sítí sociálních systémů, Američan nemá ani zdravotní pojištění. Spoléhá na sebe a svá rozhodnutí. Možná špatná rozhodnutí, ale rozhodnutí, za něž nese odpovědnost.
Možná proto dokážou Američani překvapit. Odvážným rozhodnutím. Možná mají plné zuby opatrnické neslané nemastné politiky demokratů. Možná mají chuť zase jednou trochu zariskovat. S vědomím, že americká demokracie je dost robustní na to, aby jednoho trochu excentrického sebestředného miliardáře unesla. Možná s vědomím, že demokratické kořeny jednoho každého Američana jsou tak pevné, že i když se stane prezidentem, neoprostí se od nich a bude ctít demokratické zvyklosti. Záviděníhodné.
Nutno ještě dodat, že Donald Trump není americký autokrat, není Putin západu. Prostě proto, že bude vládnout demokratické zemi, demokratickými nástroji a s odpovědností v demokracii obvyklou. A pokud ne? To, že republikáni ovládají Sent i Sněmovnu reprezentantů neznamená, že budou jen kývat na cokoli, co prezident přinese. Už proto, jak se probojoval ke kandidatuře, mu bude jeho vlastní strana tím nejpřísnějším kritikem. Má své demokratické možnosti, jak ho případně držet na řetěze.
Ne, nejsem nadšená z výsledku, taky bych asi volila Hillary Clinton, jsem koneckonců ze staré dobré Evropy, kde nemáme změny rádi. A obecně si myslím, že za vlády žen je ve světě méně konfliktů. Ano, bojím se, že nový americký prezident nepřinese světu mír, bojím se, že nepřinese bezpečí. Bojím se, že se svět zase stane mocenskou šachovnicí. Bojím se, že Evropa zůstane se svými problémy osamocena.
Ale i to je výzva. Pokud chce Evropa být velmocí, musí být emancipovaná. Musí si plnit své povinnosti a nespoléhat, že to Američani zase zaplatí. Musí být Americe partnerem, solidním sloupem demokratických principů a bezpečnostní architektury. Pak se nebude hroutit jen proto, že si Američané zvolili prezidenta jiného, než by volili oni sami.
Co tedy americké prezidentské volby? Obávám se, že média uvěřila svým vlastním titulkům. Že Evropa zapomněla, že jen odvážná a razantní Amerika zůstane velmocí. A zapomněla taky, že Ameriku nedělají titulky evropských médií, ale staletá demokratická tradice.